Bořím obecné předpoklady o tom, co by měla žena ve 30 mít, čím být a jak žít.

Překročila jsem třicítku a jsem nadšená možnostmi, které vstoupení do této životní etapy poskytuje. Přináší mír a krásu v srdci i navenek, sílu, pevnost, odhodlání, svobodu... Je to věk, kdy žena plně rozkvétá, otevírá se světu, inspiruje se a seberealizuje se.

Života si užívám plnými doušky a cením si toho, že jsem vstoupila do tak úžasného věku plného sebevědomí, elánu, tvůrčí energie, překonávání strachů a najití sama sebe.

Jsem paní svého času i rozhodování, plně respektuji zodpovědnost za svůj život a neustále se učím novým věcem.

Bylo to v době, kdy mi zemřel manžel krátce po oslavení svých třicátých narozenin. Mně v té době bylo 27 let a tenhle fatální okamžik ve mně strášáka z třicátin ještě více zesílil. Představte si to nejhlubší dno. Máte? Tak já se nacházela ještě pod ním.

Postupně jsem zjišťovala, že nemá cenu se zaseknout v minulosti, osočovat život a házet vinu na ostatní. Začala jsem se hrabat z bahna a řídit se tím, co jsme si s manželem na pokraji sil často říkali:

„člověk musí hrát s kartami, které mu byly rozdány”
a
„hlavní je se z toho neposrat”

Původně prázdná slova se přeměnila v činy. Pomohla mi uvědomit si, že život se má žít, ne přežívat a že nikdo vlastně nevíme, jaký čas tu máme vyměřený, tak proč ho trávit trápením a žitím, které nás nebaví a nenaplňuje?

Třicítku jsem přijala, až jejím plným udeřením, do té doby jsem se jejím blízkým dovršením velmi trápila. S kamarádkami jsme neustále diskutovaly o tom, co nám ten přelom z 20+ na 30+ způsobí. Pozorovaly jsme naše první vrásky, nespokojenost a unavenost, dost často používaným slovním spojením bylo, že „to jde s námi z kopce”. Věřím, že to shrnuje vše, co jsme cítily. Zřejmě ty pocity znáte také.

S blížícími třicátými narozeninami jsem často brečela, vyčítala si, jak jsem nic nezažila, nemám žádný majetek, práce mě nebaví, rodinu jsem nezaložila, nic tu po mně nezůstane… a měla jsem pocit, že příchodem třicítky ten život vlastně končí, že mi ujel vlak. Doslova jsem bojovala s přijmutím svého věku.

Zažívala jsem krizi přicházející třicítky. Na internetu jsem žádné povzbudivé články nenašla. Nic, co by mi pomohlo a kladlo na srdce, že tento věk je obzvlášť obtížný, ale zároveň báječný. Žádný článek, který by mě podporoval v tom, že dokážu cokoliv, když budu chtít. Žádná komunita, ze které bych cítila spojení, že nejsem jediná, která toto řeší.

A tak vznikl zcela spontánně Klub třicátnic. Stejnojmenný blog i facebooková a instagramová stránka, ve které podporuji ženy kolem třicítky, aby věděly, že v tom nejsou samy.

Vím také, že spousta holek nakukává „na tajňačku” na mé stránky a stydí se k tomu přiznat, protože se stále neztotožňují se svým věkem.
Proto mým dlouhodobým cílem, na kterém usilovně pracuji, je tento mýtus změnit. Chci, abychom se za svůj věk nestyděly, ale s láskou a vděčností ho přijaly a tím i sebe, jelikož se nám právě otevírá spousta příležitostí.

Pokud jste na tom stejně, jako jsem byla já, bojujete s přijetím věku, ale zároveň uvnitř cítíte, že je to věk, kdy žena rozkvétá a seberealizuje se, navštivte facebookovou stránku nebo blog, kde načerpáte inspiraci.

A víte proč?
Jsme sebevědomější, uvědomělejší, máme spoustu zkušeností ze kterých můžeme čerpat, nic nás nesrazí tak lehce na kolena a naivita dávno odplula. Svou krásou a odhodláním záříme do všech stran.

Jsme hrdé třicátnice. Třicítku jsme již překročily nebo se k ní závratnou rychlostí blížíme. Občas nás pomyšlení na náš věk vykolejí, občas se tváříme, že se nás netýká. Jdeme životem se vztyčenou hlavou, překonáváme překážky (občas je i podlézáme), sžíváme se s partnery, dětmi i samotou. Jsme vtipné, krásné, každá je vyjímečná a přece jen jsme si v mnohém podobné...