Je pohádka bez šťastného konce, stále pohádkou?

Dnes vám povím takový jeden pohádkový příběh, který jsem se dlouho bránila někomu vyprávět nebo ho sdílet takhle veřejně. Ale došlo mi, že tato stránka je i o pomoci ostatním, o sdílení a o životě. A k životu patří pohádkové příběhy, k životu patří vzestupy i pády a bohužel i špatné konce. A já cítím, že teď je ten pravý čas tu moji třináctou komnatu otevřít, vypsat se alespoň z toho, co cítím.

Takže vám povím pohádku. Pohádku, kterou napsal sám život. Pohádku, která před třemi lety skončila. Pohádku, kde všichni žili šťastně… štastně, až do smrti…

Bylo nebylo jedna princezna ze severu Čech si rozhodla zpříjemnit vysokoškolská studia studijním pobytem v Itálii, ve Veroně, v domělé domovině Romea a Julie. Tento nápad měl v ten stejný čas i princ z jižní Moravy. A jak už se tak v životě stává, při jejich setkání stál nedaleko Amor, bůh lásky a zamířil na ně své šípy, které se jim vryly hluboko do srdce. Když se po několika měsících vrátili do své rodné krajiny, rozdělila je vzdálenost 300 km a studijní a pracovní povinnosti. Ovšem rozdělila je pouze obrazně tím, že jim znemožnila denodenní fyzický kontakt. Oni si však volali a jak jen to bylo možné, tak se navštěvovali. Po skončení studia si princezna sbalila svůj raneček a následovala své srdce, až na dalekou Moravu.

Vztah byl bouřlivý a vášnivý, tak jak se od mladého páru dá čekat, ale pevný jak skála, takže nikoho nepřekvapilo, že si po pár letech řekli své „ano“ na nejznámějším brněnském hradě a za doprovodu smyčcového kvartetu si slíbili:

„v dobrém i zlém, v bohatství i chudobě, v nemoci i ve zdraví, budu Tě milovat a ctít dokud nás smrt nerozdělí“

A rozdělila.

Rozdělila nás rakovina. Nemoc, kterou se spousta lidí bojí vyslovit. Nemoc, která spojuje i rozděluje. Nemoc, která se považuje za největší trest a která bývá často fatální…

Nebudu vám tady popisovat tu bolest a bezmoc, když vidíte svého milovaného člověka chřadnout vám před očima. Když vidíte, že západní i přírodní medicína nepomáhá a když držíte svého prince za ruku při jeho posledním výdechu.

Odpouštím…

Každý má svůj příběh, svoji třináctou komnatu a tahle je ta má. Srdce mi tím zásahem částečně zkamenělo, ale odpouštím. Odpouštím svému muži, že mě tu nechal samotnou. Odpouštím andělu smrti, že odvedl člověka, který měl spoustu plánů a život před sebou. Odpouštím životu, že mi zasadil takovou ránu. Odpouštím sobě, za vše, co jsem „měla udělat jinak“.

Odpusťte i vy. Odpusťte všemu, co vás tíží. Odpusťte ostatním jejich křivdy, odpusťte si vaše špatná rozhodnutí. Jsou to právě ty životní zásahy a zkušenosti díky kterým jste lidmi, kterými jste. A jak byste mohli být takto báječní a okouzlující, když byste si nikdy nesáhli na dno… Odpusťte a vzneste se jako fénix z popela.

Daniela Vaněčková
„Pomáhám ženám objevit to kouzlo, které se skrývá ve věku majícím trojku na začátku. Poznáváme společně éru plnou sebevědomí, elánu, tvůrčí energie, překonávání strachů a najití sama sebe. Jsem žena, která s příchodem třicítky roztáhla svá křídla a nasává plnými doušky krásy života.” Můj osobní příběh si přečtěte zde >> Jsem autorkou e-booku 5 důvodů, proč je překročení třicítky nejlepší fází v životě ženy. >> a zároveň e-booku Žárlivost: dobrý sluha, ale zlý pán? >> a také tištěné knihy Dvanáct měsíců před a po >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Chcete objevit tu krásu věku 30+?

    Přečtěte si e-book ZDARMA a poznejte 5 klíčových oblastí, díky kterým ženy po třicítce září...

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Staňme se přáteli na Facebooku:
  • Buďme ve spojení na instagramu