V zajetí (ne)dokonalosti

Mohla bych napsat, že dokonalost je nuda a tečka. Konec příběhu a rekordně nejkratší článek by byl na světě. Ona dokonalost je opravdu nuda, ale poslední dobou pozoruju, že se za tou obhajobou dokonalosti a nedokonalosti skrývá asi trochu víc.

Nedávno jsem v jednom časopise četla, že největší problém se sebevědomím mají lidi, kteří se svým vzhledem živí – například modelky. Na první pohled by se mohlo zdát, že z nich sebevědomí tryská na všechny strany, protože se nám zdají dokonalé. Ale možná to je pouhý klam. Už dlouhou dobu tu koluje osvěta upozorňující na to, že nablýskané obálky časopisů a sociální sítě, jsou často jeden velký blud, který má společného jmenovatele – Photoshop. Takže všichni víme, že se modelkám nebo herečkám občas někde něco uhladí , něco vyfoukne nebo naopak přifoukne…

Asi bych nikam nevystavila fotku na který vypadám jak ze zombie hororu, ale ani tu, kde mám zázračně ubráno deset kilo, poloviční zadek, modřejší oči a hustší vlasy. Byla bych to pořád já?! Lajky a obdivné komentáře k takové fotce by vystoupaly do nebes, chvíli bych se cítíla jako mistr světa amoleta, ale pak by přišlo to vystřízlivění a došlo by mi, že všechny ty ohlasy patřily vlastně úplně jiné osobě, mému vylepšenému já, a možná bych upadla do deprese. Byť třeba jen na chvilku.

Nejsme už puberťačky, takže rozumově víme, jak to na tom světě chodí. Ale zamrzelo by to. Nebo myslíte, že by to některá z nás zvládla přejít jen tak? Aniž by jen na vtěřinu o sobě nezapochybovala, nepřemýšlela o své nedokolanosti a o tom, co vše by dokázala, kdyby byla vypadala jako tahle holka z obrázku…Vážně začarovaný kruh.

Na základě těchto častých úvah se teď vyrojil, řekla bych, druhý extrém, tzv. bodypositivity. Původní myšlenka byla jistě ve smyslu „miluju sebe a své tělo takový, jaký právě teď je“. Což je super, nepřijde ti? Mně taky. Ale obávám se, že i tady se to tak nějak zvrtlo…

To neustálý opakování toho, že mám 30kg nadváhu (foto ve spodním prádle), ale miluju se. Mám akné po celém těle (detailní záběr), ale miluju se. Mám po břiše strie (cvak), ale miluju se. A já si tak říkám – ok, ale proč se na to mám vlastně dívat?! A vážně tomu návalu sebelásky mám věřit?! Neberte mě špatně. Ale něco mi tu prostě nehraje.

Mám se ráda, přijímám se a rozhodně se za svůj vzhled nějak extra nebičuju a netrápím. Ale kdyby mi někdo nabídl „heeej, mávnu kouzelným proutkem a odstraním ti ty dvě brady a křečový žíly“, tak bych odvětila „jooo, kámo, dej se hned do práce“. Rozhodně bych ho neodbyla mávnutím ruky ve stylu „čím víc brad, tím víc adidas“.

Ona se totiž ta sebeláska částo schovává za „prostě si budu dělat co chci“. Někdy mi to přijde takové zvláštní – huntovat své tělo tím, že se cpu v mekáči od rána do večera, den co den a pak to završit konstatováním, že přece nebudu jíst salát, nejsem králík. Mám se ráda, takže jím jen to, co mi chutná. Jsem prostě sama sebou.

Ne, kotě. To je blbost. Když se člověk miluje, tak o své tělo pečuje. Nemusí na sebe použít deset filtrů, než někam postne svojí fotku. Nemusí dokonce ani nikam dávat své nedokonalé fotky a prohlašovat, jak je se sebou happy.

Když se člověk má vážně rád, tak o tom dle mého neustále nemluví. Prostě to žije. Svým stylem a pohodou jde příkladem, i když není dokonalý. Žije vyrovnaně. Někdy si dá salát, jindy hambáč. Někdy si hodinu upravuje vlasy, jindy si sváže mastňáky do ohonu. Je prostě přirozený. Neřeší. Bere sebe a život tak, jak přichází. Nepotřebuje kázat a rozhlašovat do světa, jak se mít rád. (Že by i zde platilo, že kdo to neumí, ten to učí?) :) Ale rád se prostě má. A tím pádem může inspirovat.

Jo a právě v tomhle je ta (ne)dokonalost. A takovým lidem tleskám. Občas lepší míň mluvit a víc dělat. Beru se v pohodě, ale střízlivýma očima vidím věci, u kterých bych se změny nebála. Je v pořádku na sobě pracovat, plnit si sny, rozvíjet se, a to po fyzické a mentální stránce. Ne pro někoho jiného, ale pro sebe.

Takže ženy, buďte normální, realistické, nehrajte habaďuru…

Vyřvávání do světa o tom, jak se člověk miluje, je podle mýho falešný. Prostě to žijte, buďte své a je jedno, jaký máte nos, pleť, vlasy nebo zadek… žijte v radosti, inspirujte se ostatními, ale nekopírujte je. Buďte osobité. Netrapte se věcmi, které nemůžete vyřešit a ty, které jsou ve vašich rukou a vadí vám, tak třeba postupně změňte. Ale hlavně buďte v pohodě, o tom ten život je.