Poštovné zDARma: Knížka Dvanáct měsíců před a po >>>
Veronika Lacinová je inspirativní žena, která dnes píše knihy, tvoří šperky a obrazy, navrhla svou vlastní kolekci triček a zároveň se snaží pomoci lidem, kteří trpí duševním onemocněním. Ví totiž naprosto přesně, jak jim je. O cestě z temnoty její duše si budeme dnes povídat…
Už na gymplu jsem cítila, že jsem jiná než ostatní. Nevěděla jsem v čem, jen jsem měla ten pocit, že úplně nezapadám … Tam poprvé začala vystrkovat růžky hraniční porucha a ve třeťáku jsem vyhořela a jen spala. Tehdy nikoho nenapadlo, že mám horší psychiku a jsem citlivější než ostatní. Všechno vygradovalo po maturitě, kdy jsem nastoupila na vysokou školu, sesypala se a pohltily mě deprese.
Wow, kolik máš času? :) Pokusím se to co nejvíc zkrátit. Ty diagnózy chodily ve vlnách, nebyly všechny naráz, ale v průběhu deseti let, což není zrovna hodně, ale není to úplně málo. Každopádně tam byl prostor pro nějakou regeneraci a nabrání síly do dalšího boje.
Deprese byly fakt deprese, ne jen takový smutek a sklíčenost. Měla jsem pocit, že mi skončil život a chtěla jsem to ukončit.
Bipolárka je střídání pocitů euforie a pocitů deprese. Přičemž já si zažila velmi silnou euforii, která mě dostala do léčebny. Měla jsem pocit, že jsem nezničitelná, dostávala jsem se do minulých životů, měla jsem spirituální zážitky, otevřelo se mi třetí oko, měla jsem pocit, že při mně stojí můj anděl strážný. Dle doktorů psychóza a bludy. Kdo se na to dívá z jiného úhlu, tak psychospirituální krize a probuzená kundalini.
Hraniční porucha je hodně o sebepoškozování, černobílém vidění světa, roztříštěné osobnosti. Je to stav, kdy žiješ mezi dvěma extrémy, buď někoho miluješ, nebo nenávidíš, není nic mezi. Hodně to zasahuje do vztahů, protože si na lidech závislá a máš silné pocity méněcennosti.
Panika, úzkosti jsou stavy kdy se ti špatně dýchá, brní ti prsty, máš pocit, že máš něco se srdcem, zrychlený tep… Já měla strach, že se během záchvatu paniky počůrám a bála jsem se chodit ven. Zavřela jsem se v bytě a s tím souvisí i agorafobie, kdy se bojíš otevřených prostor, míst, kde je hodně lidí.
Spouštěč byl pokaždé jiný … u depresí se asi prohloubilo, že jsem byla na vejšce daleko od rodiny, bez kamarádů odkázaná sama na sebe. Hraniční porucha vygradovala, když jsem byla odkázaná sama na sebe a měla začít nějak žít. První paniku mi rozjela marihuana. Bipolárku a toxický šok naopak to, že jsem s marihuanou sekla ze dne na den. Druhá panika se rozjela, když se mi rozpadlo ego a já měla pocit, že svět nepoznávám, rozpadly se mi naučené vzorce chování a já musela nějak fungovat. Nepoznávala jsem místa, kde jsem žila, měla jsem pocit, že jsem nikdy nejela tramvají a zavřela jsem se doma.
Tak s každou diagnózou a každým dalším osobnostním rozvojem jsem se musela s pár přáteli rozloučit, protože mě na mé cestě už nemohli následovat, ale nikdy jsem nelitovala. Vždycky přišel někdo nový, kdo se mnou víc rezonoval a za stávající přátele jsem neskutečně vděčná. Pokud jde o rodinu, tak ta mi vždy byla oporou a teď bych řekla, že naše vztahy jsou snad na nejlepší možné úrovni.
Ne moc příjemné. Na Bohnice se snažím zapomenout, a na terapii si je dodnes zpracovávám. Není to fajn místo a nikomu nepřeji, aby zažil to, co já. Byla jsem měsíc na Neklidu, o kterém se teď hodně hovoří. Bylo to peklo. Třeba nás nepouštěli na záchod a holky čůraly na prostěradla. Fyzicky mě napadla pacientka a dodnes mám od ní jizvy na ruce.
Je tam obrovský posun. Nicméně vnímám, že to celé byla jen cesta, že jsem si tím vším měla projít, abych se dostala tam, kde jsem teď. Jsem mnohem trpělivější a vděčnější za každý malý krůček ve svém životě. Víc si vážím maličkostí. Radost mi udělá každý nový den. Věřím, že vše je tak, jak má a vše dobře dopadne. Orientuji se teď víc spirituálně, duchovně a táhne mě to k alternativnějšímu přístupu.
Rozhodně práce na sobě. Ať už formou terapií, různých sezení, kurzů, atd … Také vypsání se ze všech pocitů. Tak vznikla moje kniha a v současné době plánuji vydat e-book s tipy a cvičeními, která jsem dělala, aby mi bylo lépe. Pak hodně malování a tvoření.
Beru léky na bipolárku a docházím k psychiatrovi a několika terapeutům. Věřím, že makat na sobě je nezbytné, aby se člověk posouval kupředu. Úzkosti už naštěstí nemám, ani žádné další příznaky předchozích diagnóz. Musím zaklepat, ale cítím se fakt dobře.
Celý můj příběh. Od školky, školy, přes gympl, vysokou školu. Velice podrobně a otevřeně popisuji, co jsem při všech svých nemocech prožívala a co mi pomáhalo se z nich dostat. Podle zpětných vazeb je velice inspirující a dodává naději. Což člověk, který trpí duševním onemocněním potřebuje. Víru, že to bude lepší, že může žít kvalitnější život. Šťastnější život.
Kromě své knihy? Ne teď žertuji. :) Určitě, aby se držely a věřily, že bude dobře. Když jsem se z toho dostala já, tak ony mohou také. Ano, stojí to slzy a bolí to, ale ta práce na sobě se vyplácí a fakt může být líp.
Snad úplně všechno. :) Miluji svoji práci, své přátele, rodinu, koníčky, své tvoření, malování, psaní. Jsem vděčná za každý nový den. Jsem plná života a lásky. Cítím se krásně.
> Více se o Verče, jejích zkušenostech a tvorbě, můžete dozvědět na stránkách veronikalacinova.cz