Až vyrostu, půjdu na plastiku

Ve věku čerstvé puberťačky jsem byla rozhodlá, že až dospěju, ušetřím si peníze na plastiku. Plastiku nosu. Dnes ani nevím proč. Po více než třicetiletém společném soužití, jsem se svým ňufánkem celkem v pohodě. Matně tuším, že to bylo kvůli jeho kulatému tvaru a nozdrám, které by mohly šňupat i oblaka :)

Bavila jsem se s několika ženami, které paradoxně taky trpěly domnělou nevzhledností svého nosu. A všechny mi potvrdily, že se s ním už zžily a jiný by nechtěly. Já teda taky ne. Dnes na svůj nos pohlížím láskyplně, vůbec mi nevadí. Ba naopak, přijde mi naprosto v pohodě. Směju se, aniž by mi v tom bránil hlas, který mi říká, že vypadám fakt děsně, když ho při smíchu krčím.

Žiju s ním už tři desítky let, je můj a nemám problém přiznat, že ho mám fakt celkem ráda.

Jako každé zákoutí svého těla.

Netvrdím, že jsem se sebou nadmíru spokojená (a tudíž si teď ani na tu špičku nosu nevidím) a že bych na sobě vůbec nic neměnila. Taky se na sebe občas dívám kritickým okem a říkám si, že tady bych klidně něco ubrala a tadyhle přidala. Je to tak asi normální. Ta změna je v tom, že se na sebe umím dívat do zrcadla i nekritickým okem. Přiznám si, že mi to sluší a přijímám i svou (ne)dokonalost.

Už nemám potřebu se trestat a obviňovat za to, že nemám dokonalé parametry. Protože jaké to vlastně jsou? Velká prsa / malá prsa? Velký zadek / malý zadek? Hubené nohy / vypracovaná lýtka? Modré oči / hnědé oči? Být blonďatá / zrzavá / bruneta?

Těch ideálů je spousta a nějak nevěřím tomu, že když někdo někde určí, že v kurzu je malý pršáček, plné rty, zelené oči a fialové vlasy, tak najednou musíme všechny naběhnout na plastickou chirurgii a nechat se přešívat, ať jsme jako přes kopírák a na pár let „in“. Do té doby, než bude frčet úplný opak.

Zkrášlování k ženám neodmyslitelně patří – ale jsou nám barvy na vlasy, laky na nehty, makeup a kouzlo oblékání málo?

Jít dnes na plastiku mi přijde tak moc snadné. Vydáš se na kliniku, pár desítek tísíc v kapse a druhý den se můžeš probudit jako nový člověk. To zní jako super plán. Problém je, že ti vylepší jenom fasádu. Vnitřní bordel si každý musí uklidit stejně sám.

Já jsem na sebe už fakt zvyklá. Neumím si představit, že by na mě jednoho dne v zrcadle vykoukla úplně jiná jednatřicátnice :) Co bych si s ní jenom počala :) Ale hlavně si neumím představit, že by do mě někdo řezal a zatěžoval moje tělo pro nic za nic…

Nikdy neříkej nikdy…

Nesoudím nikoho, kdo plastiku má. Třeba mi také jednou budou vadit povislá prsa nebo padající oční víčka. Věřím, že to mnohdy pomůže vyřešit ledajaký (i zdravotní) problém. Jenom si říkám, kde se to v nás bere. Ta nespokojenost se sebou, ta nemožnost se přijmout v celé své kráse.

Pokud směrem k nám neměly nejapné poznámky naši nejbližší nebo nevybíraví spolužáci, tak kde se v nás to porovnávání bere?! Že už bysme jako puberťačky vnímaly dokonalost na obálkách Bravíčka nebo Top dívky?

To nevím…

Ale co vnímám určitě, je to, že po třicítce se v nás to vědomí příjímání se upevňuje…

A jak to vidíte vy, co jste na sobě chtěly v dospívání vylepšit a teď to milujete?