Nešediv ze šedin

Na tenhle článek jsi netrpělivě čekala. Já vím. Způsobí, že začneš ještě více pozorovat svůj vlasový porost a odrosty a hledat své první šediváky. A nezapomeneš mi to.

Ale víš co, je to téma, které se nás, třicátnic, týká. Mnohé se možná tváří, že ne. A některé z nás svou šedivou zkušenost zatím neznamenaly… (ale kdo si počká…. :D )

Prostě, jdem to téma otevřít. Je to přirozené. A není to nic, za co bychom se měly stydět.

Ten pocit, když jsem objevila svůj první šedivý vlas byl naprosto v … no, nechci tu být moc sprostá… tak řekněme, že jsem se ocitla naprosto v němém úžasu. A to slovo „úžas“ neber, prosím, jako kladně citově zabarvený, ovázaný růžovou mašličkou a chytající první sluneční paprsky na jarní rozkvetlé louce. Nebo možná jo. Pokud by „úžas“ měl silnou pylovou alergii.

Na můj šedivý vlásek mě upozornil přítel. Zajímavý fakt. Plný smradlavý odpadkový koš stojící u dveří, snadno přehlédne, ale jeden jediný stříbrný vlásek ne. Upozornil mě na něj v plné parádě a nadšeným hlasem na vyšší frekvenci vykřikl „jeeeee, ty máš tady šedivý vlas“.

Pardon?! Já?! Vyloučeno!

Běžela jsem k zrcadlu a každý ze stotisíce vlasů prozkoumala pod drobnohledem. Mám vlasy od přírody hnědé, ale občas se tam nějaký blonďatý nebo zrzavý jedinec objeví. A náramně se tam hodí. Šedivý ne. Nezapadá. Je mi líto, kámo. Sbal si své saky paky a odejdi.

Neodešel. Právě naopak. Přizval si na pokec další kámoše. Celkem tři. Přiznávám – perzekvovala jsem je! A nakonec (alespoň dočasně) odstranila ze záře reflektorů mé lebky.

Od té doby můj ostříží zrak sleduje každý nově dorůstající vlas. Vážně není nic horšího, než vyrůstající šedivý vlas, který vám trčí nad hlavou a hází stříbrné odlesky do všech stran jako „halooo, jsem tady zas. Bude party?“. Nebude! Stojíš s pinzetou u zrcadla a snažíš se správně zaměřit. Na piplavé práce jsi nikdy nebyla moc dobrá. Takže když máš konečně pocit, žes ho chytla do kleští, soustředěně se nadechneš, vydechneš a škubneš. Abys zjistila, že zásah šel těsně vedle a tys vytrhla krásný, zdravý, hnědý, dlouhý vlas.

V hlavě ti zní „netrhej si ho, už ti tam potom žádný nenaroste“. No kéž by! Po pár další pokusech jsi ho konečně dostala! Pro tentokrát je hotovo. Ale na jak dlouho?!

Když mi kamarádka vyprávěla, že ji kadeřnice objevila šediny a byla z toho „v němém úžasu“, nechápala jsem, proč je z toho tak rozhozená. Vždyť je to normálka.

Takže jsem byla chytrá jak rádio. Radila jsem jí, ať si z toho nic nedělá, obarví si je, jsou to jenom vlasy, no stress, že jo. Když jsem si objevila šedivý vlas já, tak to hned byla jiná písnička. (Jaká tematická se ti teď vybavila? :) Mně Dědečku neskuhrej :) )

Byl to takový zvláštní náraz. To, že se mi dělají vrásky pozoruju při každém pohledu do zrcadla, takže se s tím pomalu nějak smiřuju… Šedivý vlas mám spojený s babičkama. A to, že jsem babička, aniž bych byla matka, mě nějak drásalo. To hmatatelné potvrzení toho, že opravdu stárnu.

Třicítka není žádný věk. Je to skvělý věk, to víme, že jo. Ještě aby ne, když to tu opakuju jako kolovrátek stále dokola :)  Ale kolik z nás ji přijalo s velkou nevolí. A kolik z nás rozbolelo, když si našly šedivý vlas nebo se dívaly na své vrásky a rekapitulovaly svůj dosavadní život. Možná také spousta?

Jak odstranit šediny?

Radu, jak nadobro odstranit šediny, nemám. Pche! Teď ti určitě vylítlo obočí až do oblak a nadáváš si za to, žes dočetla, až do konce, když ti nepředám žádnou zázračnou radu. Ale jo, jednu přece jenom najdu – smiř se s tim :) Nevytrhávej je (je to fakt blbost, tak mě ber jako odstrašující případ).

A hlavně – s použitím správné barvy na vlasy se nikdo nemusí vůbec dozvědět, že se nás něco takového týká… Hlavně si uvědomme, že nikdo z nás není ušetřen. Někdo maskuje šediny už od dvaceti. Tak to prostě je. Stárneme od narození, vlastně už od početí. Je to přirozený. A elixír věčného života nikdo (naštěstí) nevymyslel.

Tak chytrým radám zdar :)