Netěš se, budeš zklamaná

Zklamání nás provází celý život. V různých podobách je to často i náš denní chléb. Unáší nás vlny života, které se pohupují nahoru a dolu… Užijeme si tu jízdu, nebo dostaneme mořskou nemoc, jakmile klesáme níž nebo nás zastihne průtrž mračen nepřipravené?

Dvě noci jsem usínala na polštáři, který smáčely moje slzy. Byla jsem smutná, zklamaná, naštvaná… podrážděná, že se nesplnila moje očekávání.

Neustále na mě dorážely myšlenky, že nejsem dost dobrá na to, aby… mě v práci víc uznávali, partner mě na rukou nosil (bez ohledu na moji váhu a jeho bolavá záda), mě ostatní bezmezně obdivovali, sny se mi automaticky plnily…

Ráno jsem se probrala do dalšího slunečného dne a zjistila, že vše, co se mi honí hlavou, je ta stará známá písnička, které aktivovala moje bolavá místa. Že to všechno vypovídá jenom o mně. Ne o boji s okolním světem, ale o boji se mnou samotnou. Už i vrabci na střeše si cvrlikají o tom, kde je zakopaný pes – ve zpracování strachů, očekávání a emocí.

Nejsem pesimistický člověk, spíše naopak, ale občas mě ten můj vnitřní svět semele. Jsem totiž vyloženě těšící se člověk. Jo, to je taky diagnóza :) Těším se snad na všechno a na všechny. Na dovolenou, na víkend, na nové zážitky, na rodinu, na kámošky, na kosmetiku, na snídani, na déšť, na nové zkušenosti… a abych se mohla na něco těšit, tak potřebuji i neustále něco plánovat a přehrávat si různé situace. V hlavě i s diářem v ruce.

Netěš se, budeš zklamaná!

Slýchávala jsem „netěš se, budeš zklamaná“. Nechápala jsem. A nechápala jsem dvojnásob, když jsem zjistila, že to je celkem častý přístup k životu. Spousta lidí se snaží své nadšení krotit. Netěšit se, nesnažit se… protože by je mohla pokropit studená sprcha. Čekají to nejhorší, protože teprve pak můžou být mile překvapeni.

No nevím… Dívat se na svět černě a být spokojen, až v případě, že přes tu černotu na chvíli vystřelí slunko svých pár paprsků… Přijde mi smutné vidět svitnout naději jen občas. Mám to totiž obráceně. Žiju ve svém slunečném světě a i když se občas nějaký ten mrak objeví, tak vím, že se brzy přežene. A i v dešti se dá docela dobře zpívat a tancovat.

Zklamání většinou plyne z (přehnaných?) očekávání

Letos jsem absolvovala společně s další tisícovkou lidí kurz, který můj život od základů změnil. Můj pohled na mé schopnosti a to, co můžu předat dál. Na konci kurzu jsme měli možnost prezentovat svůj projekt našim „vyučujícím“, kteří z něj potom vybrali ten – z jejich pohledu – nejlepší a následně vyhlásili i TOP 10.

Já mezi nimi nebyla. A ačkoliv jsem vědomě umístění nečekala, tak podvědomí asi hezky zapracovalo. Dostavilo se totiž velké rozčarování. To rozjelo všechny moje „nejsemdostdobrá“ programy, které si se mnou nehezky pohrávaly, než jsem si řekla „a dost!“.

Uvědomila jsem si totiž, jak ohromně jsem se posunula za posledních pár let. Pro sebe jsem zvítězila. Na plné čáře. Z tisícovky lidí, kteří se mnou stáli na startovní čáře, jsem byla mezi 66, kteří svůj projekt dotáhli do úspěšného konce a odvážili se ho prezentovat. Z tisícovky!

Měla bych si začít pozpěvovat „bejby ty si vážně senzační...“ (písnička od Holki – poznámka autora :-D ) Místo toho si říkám, jestli pocitu zklamání jde nějak zabránit. Asi ne a je to tak dobře. Myslím, že zklamání se neubrání ani ti, kteří se raději na nic netěší a nic neočekávají.

Chvilkové rozladění je totiž lidské a chrání nás od usnutí na vavřínech (a tam já spím moooc ráda :) ). Brání nám v tom brát věci za samozřejmost (a k tomu mám taky občasné sklony). Zklamání nás také učí vytrvalosti a odolnosti. Složíme se z malého neúspěchu?! Zahodíme vše, co jsme dosud budovali? Nebo nás to naopak vyburcuje k větším výkonům.

Jak překonat zklamání?

Žádné utápění se v sebelítosti a obviňování druhých z tvého neštěstí. Pár slz, trocha nervozity, hysterický smích, tabulka snězené čokolády, několik hlubokých nádechů a proud inspirujících myšlenek, které tě vyhodí zpátky do sedla.

O tom, čemu přikládáme důležitost. O naší náladě a pohledu na svět. Všimla sis, že když jsi v pohodě, tak se na okolní svět díváš přes narůžovělé brýle a i celkem zátěžové situace přečkáš bez újmy na zdraví? :) A naopak, když jsi nevyspaná a podrážděná, tak se najednou i úplné maličkosti změní v hororovou příšeru?

A jakých těch chvilek je víc? Těch, kterým jsi připisovala tu největší váhu. Těch, kterým jsi věnovala nejvíce pozornosti, protože na co se soustředíš, to roste. Jak prosté, milý Watsone :)

Ať už prožíváš zklamání v lásce  nebo v práci vše neběží tak, jak by sis představovala, nadechni se, vydechni a řekni si, že „hlavní je se z toho neposrat“ . Vážně, to by ti situaci fakt neulehčilo :D

Tak co se na ten svět dívat trochu radostněji. Každá z nás, včetně mě, si prošla již spousty propady, smutky, zklamáním a strachy při kterých se nám svíraly půlky. Ale stejně tak jsme zažily chvíle enormní radosti, slz od smíchu, nekonečného přílivu lásky a vzrušujícího adrenalinu.

A proto se zase na tolik věcí těším! Na to, že si do svého deníku Vděčnosti poznamenám i vděk za zklamání. Za to, že jsem si zase uvědomila, že jsem silnější, než jsem si myslela. Povahově. Ne váhově. Tam to mám obráceně :D

Těšme se z toho, jak je svět barevný. Nebraňme se smutku, když se dostaví. Nechme ho přejít, otřepme se z každé nepříjemnosti, která nás potká a jeďme zase bomby :)