No ty koKOS aneb jedno velké řecké uvědomění

Strávila jsem velmi příjemný týden na řeckém ostrově Kos. Byl to již čtvrtý ostrov spadající pod Řecko, který jsem navštívila a okouzlil mě úplně nejvíc. Možná na mě dýchla atmosféra tohoto rodiště Hippokrata nebo to bylo tou uvolněností, která sálala přímo ze mě.

Pár dní před odjezdem jsem poslouchala výběr starých šlágrů a jeden z nich byl Dlouhá bílá žhnoucí planeta od Jany Kratochvílové.  O Janě toho moc nevím, snad jen to, že má velmi originální vzhled (palec nahoru za odvahu) a zajímavý hlas. V Dlouhé bílé žhnoucí planetě se mimo jiné dává velký důraz na spojení „já jsem ženskááá“!

Máte to stejně, že zaslechnete nějakou písničku a za pár dní vám v hlavě začnou naskakovat její slova samy od sebe, pořád dokola a dokola a dokola? 😊 Já jo. V duchu i nahlas jsem si neustále zpívala „já jsem ženská“. Prožívala jsem to v celém svém hlasovém rozsahu do té doby, než jsem se nad tím zarazila.

No dyť jo, já jsem ženská!

A tak nějak mi v tom přišla ohromná síla. Zkuste si to schválně říct několikrát po sobě nahlas. Ne, nezbláznila jsem se (zatím). Pomatení smyslů na mě přichází akorát v případě, kdy přede mě někdo položí rozbalenou čokoládu 😊

Ale teď vážně, cítíte v tom tu energii?! Já jo, pocítila jsem ji a naplno si ji uvědomila. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a najednou jsem neviděla ty kruhy pod očima, strie, celulitidu nebo zbytečně dlouhý prsty na nohách.

Viděla jsem ženu, která si toho za svůj třicetiletý život prošla už hodně a přesto se nepřestala smát a to často a pořádně nahlas. Viděla jsem ženské křivky, rovné zuby, pevný postoj a připomněla si své úspěchy. A pomyslela jsem si, že jsem teda sakra skvělá ženská!

Jako kdyby ze mě padla nějaká neviditelná tíha a já začala dělat věci tak, jak je opravdu cítím. Líčila jsem se, jenom když jsem chtěla, ne proto, abych byla hezčí, aby si mě partner hlídal  nebo abych se cítila dobře před ostatními. Cítila jsem se skvěle, ať jsem měla řasenku nebo ne.

Někdy jsem se vyšňořila, někdy ne. Ale když jo, malovala jsem si pusu rtěnkou, protože je to moje „úchylka“ a ne abych upoutala okolí.

A paradoxně i nenamalovaná jsem přitahovala pohledy a usmívala se. Neklopila jsem oči a netvářila se neviditelně a v hlavě mi neběžel program, že na mě kdosi civí, protože asi vypadám vážně strašně a rozhodně jsem se nezačala z toho stresu potit více, než je za letních nocí běžné.

Nebála jsem se dojít pro další přídavek zákusku, aby se na mě náhodou někdo nedíval kritickým okem a neříkal si „tak ta by si měla dát maximálně salát“.

Byla jsem to prostě tak nějak já, uvolněná a svá.

Pamatuji si na dámské jízdy pár let nazpátek, kdy jsme se šňořily spíše pro ostatní, než pro sebe. To, jak (a jestli) přitahujeme pánské pohledy byla ta nejdůležitější záležitost a pokud to tak opravdu bylo, viděla jsem na sobě i na kamarádkách, jak se nám zvedá sebevědomí, zpomaluje krok a narovnávají záda.

Cítily jsme se sexy a nepřemožitelně jen díky pochvale zvenčí. A co když o nás nikdo ani okem nezavadil? Nebo o nás na diskotéce neprojevil zájem nikdo dostatečně zajímavý? Nálada nám potemněla, oči zrudly a milované tancování nás přestalo bavit a ani nejznámější vypalovačky nás nedokázaly dostat zpátky do varu.

Když o tom tak přemýšlím, jsem neuvěřitelně ráda, že mám toto období už za sebou. Dokážu být uvolněná i bez sbírání okolních pohledů. Nepřišlo to ale náhodou. Přišlo to tím, že jsem si uvědomila sílu svého ženství a kouzlo svého věku. A to jsem načala teprve první rok po třicítce. Když si teď uvědomím ten ohromný posun v životě, nemůžu se dočkat toho, co mi věk 30+ přinese dál.

Největší změnu jsem zaznamenala v kombinaci se svým dvoudílným plaveckým úborem. Byla jsem ten typ, který raději nešel do vody, než aby musel přeběhnout přes pláž a ukázat všem špekatý břicho. Takže můj plážový pohyb se stával z pouhého překulení se ze zad na břicho a zpět během opalování. Vše ostatní pro mě představovalo ohromný stres a několika minutové přemlouvání sama sebe.

Letos mě svoboda zastihla i v tomto. Seděla jsem na břehu moře a nechala si omývat nohy přílivem, aniž bych se štelovala do jakékoliv lichotivé polohy. Klidně jsem takhle seděla i na přídi lodi, kterou jsme jeli na výlet. Varhánky na břiše úhledně srolovaný do toho nejvíc šarpejovského tvaru, padesát ostatních lidí, kteří mě mohli hodnotit a já si bez obav vychutnávala pohled na moře, vítr ve vlasech a sluneční paprsky.

Moje tělo se nezměnilo. Změnil se můj postoj k němu a sobě.

Takže třicátnice moje, nezapomeňte, že jste nádherné ženské! I když ve svých očích nejste dokonalé, v očí někoho jiného jistě ano. Přijměte sebe, svůj věk, svou fyzickou krásu a nenechte okolí nebo předsudky ve vaší hlavě, aby vám ničily zážitky a vzpomínky. Buďte své a jedinečné.

PS: Kos je vážně nádherný ostrov, vřele doporučuji 😊

Věřím, že tohle vás bude zajímat:

Objevte krásu věku 30+

Odstraňte žárlivost ze svého života a žijte ve spokojeném vztahu