Nejčastější zabijáci tvé spokojenosti

Je skvělý pozorovat, jak si ženy po třicítce začínají plnit své sny. Jak se začínají ukotvovat a posilovat své sebevědomí. Díky tomu, že pochopily, o čem je život. Že to není o plnění očekávání ostatních. Je to o našich snech. A o tom opravdovém žití. Ke kterému patří vzestupy i pády. Ke kterému patří spokojené bytí.

Možná jsi v jednom kole a máš pocit, že jenom přežíváš a ten život ti tak nějak proklouzává mezi prsty. Večer sebou plácneš únavou do postele, sjíždíš ty internety a upadáš akorát do deprese, protože na instáči to vypadá, že všichni ostatní jsou tááák šťastní.

Mají dokonalé partnery i děti; jejich kočky hrajou fotbal a tvůj pes nezvládne bez piškotu ani obyčejné „sedni“.  Nesnídají na rychlovku rohlík s gothajem, ale dopřávají si barevné brunche (acai bowl nebo avo toast nesmí v žádném případě chybět) v luxusních kavárnách. Na ty si vydělávají prací, která je vůbec nezatěžuje, ale naopak je baví nesmírně a ty máš vesmírně pocit, že je s tebou všechno zle. Zírání na sítě je velký zabiják spokojenosti.

On ti totiž nikdo nevyfotí tu situaci, kdy je sice rodinná snídaně v kavárně, ale onen dokonalý manžel s uhrančivým pohledem během ní hází své pověstné očko na servírku nebo se děti na zadních sedadlech auta fackují do padnutí; ani to, jak pořád bolí ta včerejší brazilská depilace. Nikdo ti nevyfotí a neposdílí celej svůj život. A je to logický. Některé věci si zaslouží soukromí. A sociální sítě jsou často alba zážitků k zapamatování si a k tomu i trocha toho chlubení se. Nepříjemný věci chce každý vytěsnit. Je dobrý na to takhle pohlížet ;)

Na druhou stranu život není ani běhání jako křeček v kolečku. Být v neustálém zápřahu a přitom se nepohnout z místa. Ke spokojenosti patří i ty malé drobnosti, které pro sebe uděláš den co den. I všechny komfortní zóny, které překročíš. A především – všechny kritické hlasy, které ze sebe setřeseš a pochopíš, že spokojenost máš jen ve svých rukách. Och, takový klišé. Ale tak pravdivý. Tuhle „práci“ za tebe totiž nikdo jiný neudělá.

Už ani nevíš, co to je být spokojená? Netušíš, co by tě bavilo? Vrať se ke svým kořenům!

Mám kamarádku, která jako malá holka ráda zpívala. Do té doby, než ji máma okřikla, ať přestane, že to neumí. A ona se sekla. Nese si to už nějakých 30 let sebou. Bojí se zpívat. Nejen na veřejnosti, ale i doma, sama pro sebe. Ale je to cérka odvážná a rozhodla se to tak nenechat; sebrala svou vnitřní sílu, hecla se a přihlásila se na hodiny zpěvu. Wow! Byla to totiž kdysi její vášeň, milovala to a pak jedním hloupým slovem o to přišla.

Mám taky kamarádku, která vždy chtěla baletit, ale rodiče jí to nedovolili a teď se k tomu v pětatřiceti vrátila. Našla si kurz pro dospělé. Plní si sny, poznává se a kvete.

Vidíš, že nejsou sny, na jejichž splnění „nemáš“. Máš na vše, co si dovolíš.

Pokud nevíš, co by ti spokojenost vrátilo do života, odpověz si na otázku: „co tě bavilo, jako malou holčičku?“. V dětství totiž najdeš činnosti, které ti vždycky šly, naplňovaly tě, zbožňovala jsi je…  A buď ti je někdo zakázal nebo jsi je postupem času a nástupem povinností odsunula na vedlejší kolej, až jsi na ně naprosto zapomněla…

Moje vášeň vždy bylo čtení, psaní (hele i počítání mi šlo :D ). Hrála jsem si na hlasatelku i reportérku. Četla zprávy fiktivnímu obecenstvu; natáčela na magneťák sebe nebo i rozhovory s rodiči; měla své rádiové „vstupy“; zapisovala si své myšlenky a nápady; zajímala se a naslouchala druhým lidem. Jedna známá mé známé – psycholožka (aby to nebylo složité :D ) se věnuje typologii osobnosti a asi po minutě prvního střetnutí mě označila za typ psycholožka/reportérka. A ve mně se v tu chvíli odehrál velký třesk. Žádná teorie. Ale realita. Mega cvak, kdy mi začalo vše dávat velký smysl. Došlo mi, že to je vlastně i důvod, proč mě tvorba Klubu třicátnic tak baví. Spojuje totiž všechny mé vášně do jednoho celku.

Takže objevuj – kdo jsi, co chceš, co tě baví, co je tvá vášeň.  Je super to vidět, vnímat a hlavně dělat. Život je pak mnohem pestřejší a radostnější.

A hlavně buď svá. V autenticitě je ta pravá spokojenost. Chovej se tak, jak to cítíš; nehodnoť se a neřeš, jak tě vnímají ostatní. Máš radost a chceš ji vykřičet do světa? No tak křiiič! Hraje ti do uší úžasná hudba, že se začneš na zastávce pohupovat ze strany na stranu? No tak tancuuuj! Chceš si obléknout ty crazy barevné šaty a na čelo si nalepit zlatou hvězdu? Hell yeah! Už bylo dost toho „přizdisráčství“ neboli obav, co si kdo o tobě pomyslí. Ať si myslí kdo chce, co chce; princezna se zlatou hvězdou na čele se takovými věcmi netrápí, no ne?

Zahoď všechny nekončící výmluvy, proč něco nejde. Úplně jasně je slyším. Nemám čas. Budu trapná. Co si ostatní pomyslí. Na tohle už jsem „stará“. Nevím co by mě bavilo. (Ale víš. Tam někde to víš. Tak to nech k sobě přijít. Dopřávej si svoje chvilky během dne a ono se to objeví, uvidíš.)

A na závěr budu trochu štiplavě upřímná, jo? Tvoje výmluvy jsou jenom tvoje. Můžeš je říct mně. Můžeš je říct ostatním. Nám je to ale jedno. Jauvejs! Zní to krutě, ale je to tak. My máme své životy, pečujeme o ně, rozvíjíme se. Tvůj život a tvé štěstí je jen tvé. Tak pojď rozkvétat, ty si to zasloužíš!

Pozvi spokojenost do svého života

aneb když ti život nadělí citróny, udělej si citronádu

Prozraď mi víc >>