Chodíš k psychologovi? Ty snad nejsi normální!

„Si jako neumíš poradit sama?“

„To máš z toho, že řešíš kraviny.“

„No jo, to je zase nějakej americkej trend, kterej z lidí tahá akorát peníze.“

„Dřív nebylo potřeba psychologa. Máma mi jednou fackou napravila čakry a vyhodila z hlavy veškerý kraviny“.

Už pár let jsem „čistá“. Čistá neznamená stoprocentně vyléčená a nebolavá. To podle mě ani nejde. A občas bych si nějakou svou „dávku“ sdílení zase dala. Některé své bolístky, rodinné vzorce a programy si léčíme totiž celý život. Čistá znamená, že jsem si vědoma spouštěčů svých reakcí a že rozumím tomu, proč na určité situace reaguju tak, jak reaguju. Tuším, co mi to má ukázat a dát. Neobviňuju ostatní, že na tom mají své zásluhy, ale vím, že za svou „odvykačku“ jsem plně zodpovědná já a jenom já.

Dříve jsem tyto věci neuznávala. Nejsem blázen a jenom takoví lidi přece patří do odborné péče. Zároveň jsem člověk, který si rád řeší věci sám a po svém.  Ale jak se říká – člověk míní, život mění…

Není to ostuda!

Vypovídat se někomu nestrannýmu, kdo díky svým zkušenostem vidí mnohem dál, než ty sama. Někomu, kdo ti pomůže pochopit souvislosti. Někomu, kdo tě nebude soudit za tvé emoce, reakce a činy. Někomu, kdo tě vyslechne a nebude ti vnucovat své názory toho, co bys měla okamžitě začít dělat, ale laskavými otázkami tě navede k tomu, že zaslechneš, co tvé srdce potřebuje. Tohle vedení je ale třeba si najít opravdu kvalitní. Není profesionál jako profesionál. Cár papíru z nikoho empatického profíka nedělá.

Vím o tom své nejen já, ale i ženy z uzavřené fejsbukové skupiny, které jsem poprosila o sdílení svých zkušeností.

„Navštívila jsem psychologa, když se mi rozváděli rodiče…“

„Jak se blížila ta číslovka, 30, měla jsem čím dál větší depku, nízké sebevědomí, strach z odmítnutí, strach ze schůzek, tikání biologických hodin, touha po rodině, po dětech. Začala jsem chodit k psycholožce na terapie, chodila sem tam cca 2 roky a myslím, že mi to pomohlo…”

„U psycholožky jsem byla kvůli předčasnému porodu, nějak jsem se s tím nemohla vyrovnat. Představovala jsme si totiž, jak porodíme přirozeně, chlap bude u porodu, malého dostanu na hruď a budeme spolu… A ono ne. Akutní císař, malého hned do inkubátoru a na jipku. Poprvé do náruče jsem ho dostala po 6 dnech… Tak jsem si to strašně vyčítala, obviňovala se za to. Pomohlo mi to. Dřív jsem po večerech kvůli tomu brečela. Co jsem po terapii, tak nebrečím.”

„Já šla poprvé k psychologovi ve 25 letech… měla jsem přítele alkoholika a gemblera. Člověk měl pak pocit že se stává vedle něj sám bláznem, protože tihle lidé umějí ze sebe udělat tu oběť a z nás viníka. Psycholog mi doslova nepomohl. V podstatě mi jen říkal, ať jdu od něj pryč, mladá hezká holka si šlape po štěstí zbytečně. Říkal mi jen to, co mí přátelé a rodina. Takže to nebylo vyloženě terapeutické. Zpětně to vyhodnocuji tak že problém byl ten, že jsem to vše viděla moc naivně a přes růžové brýle, že teď už třeba vím, že bych takový vztah v životě nechtěla a psycholog mi jen říkal pravdu. Ostatně, co by taky měl na mně léčit, na to jsem si musela přijít sama.“

„Řešila jsem poruchu s příjmem potravy a chodila přímo k psychiatrovi. Nemělo to efekt. Musela jsem si na to přijít sama, naučit mít ráda samu sebe, i s těmi mými nedostatky. Jakmile jsem se naučila toto, bylo mi úplně jedno, co a kdy jsem snědla. Myslím, že to přišlo samo tak nějak s věkem a taky mi pomohlo najít si nějaký koníček a věnovat se mu, tím pádem jsem neměla čas řešit jídlo… Člověk si musí umět uspořádat v životě priority, dělat to, co má rád a hlavně mít rád sám sebe ve zdravé míře. Pak jde vše samo a netřeba terapeut. Ale ne všichni tohle dokážou…“

„Já jsem začala chodit k psycholožce asi rok po rozvodu. Byla jsem sama, chlapi chtěli jen sex, hlavně ne vztah a já už byla zoufalá. Vůbec mi nepomohla a když prohlásila, že nechápe, proč já – taková krásná, mladá, inteligentní sportovkyně, má problém si najít chlapa, tak jsem tam přestala chodit…“

„Poprvé, když jsem vyhořela u státnic, jsem se sesypala a pak po rozchodu, souviselo to jedno s druhým… Jinak dodneška chodím preventivně na taková sezení kineziologie, je to doslovne odbourávání vnitřních bloků od dětství až dodnes, celková korekce psychiky… Když cítím potřebu, objednám se tam.”

Má první sezení začínala v době, kdy můj muž ukončil onkologickou léčbu s tím, že mu již není pomoci. Dodnes se mnou cloumají emoce, když si vzpomenu, jak jsem brečela u jeho onkoložky a nabízela hory doly, hledala alternativní cesty atd. Bez úspěchu. Nakonec jsme jenom vyfasovali manželovo spis a dlouhou bílou chodbou kráčeli na oddělení paliativní péče. Wow. Takhle se to u nás dělá. Vzít člověku naději. Nenechat ji ani kapku a nasadit opiáty pro bolavé tělo. Ale co bolavá duše?

Tak v tomto období jsem několikrát navštívila psycholožku. Takovou, kterou známe z filmů. Sedí naproti tobě v křesle a píše si do notýsku. Nic pro mě. Bezprostředně po manželovo odchodu jsem začala chodit k psycholožce, která mě léčila i metodou EFT (techniku emoční svobody možná znáš, byl to pár let zpátky velký hit, jehož léčení spočívá v ťukání na energetické body na těle, popisování svých negativních pocitů a postupném zbavování se jejich bolestivosti – toť mými slovy, gůgl ví víc :D ). Na mě to nefungovalo. Možné jsem v té době na to nebyla připravená nebo paní psycholožka nebyla moc zkušená, jelikož se neuměla vypořádat s „horšími“ případy. Další dvě duše, které jsem k ní doporučila, totiž šmahem poslala na psychiatrii, aniž by s nimi zkusila nějakou intenzivnější terapii.

Do třetice všeho dobrého, pár let po mých předchozích psycho hokusech pokusech, v době, kdy se mi začaly vynořovat velmi staré prográmky a rodinné vzorce, které jsem už nechtěla opakovat, jsem na doporučení našla terapeutku, která mi sedla jak prdel na hrnec. A tak to má být. Když někomu otevíráš svou duši, měla bys mu plně důvěřovat, jinak je ta léčba zbytečná, ne-li kontraproduktivní. Však když si hledáš zubaře nebo gynekologa – taky bys někoho, kdo ti nesedne, nenechala nakouknout do útrob svého těla :) A útrobách duše platí to stejné.

Byla to taková alternativní terapie, ve které jsem se opravdu vyřádila – mlátila do polštáře, hystericky se smála, kreslila po zdi, pálila dopisy, mluvila sprostě, stěhovala nábytek, válela se po zemi… Styl, který mi sedl mnohem víc, než sedět v křesílku a vyprávět něco o sobě osobě, která si zapisuje do notýsku. Po víc jak roce jsem terapii ukončila a následující měsíc jsem si v práci zkrátila úvazek a zároveň otěhotněla. Náhoda? Spíš jenom všechna kolečka do sebe zapadla…

Pořád si myslíš, že je ostuda nechat si pomoct? Občas si člověk sám pomoct neumí. Stane se mu něco traumatického. Nebo se mu neustále opakují ty stejné situace a neví, jak z nich ven (nachází si třeba vždy partnery jak přes kopírák, opilce nebo holkaře a to „proč zase já“ může pomoct rozklíčovat právě odborník). Dobrý terapeut tě nesoudí a nehodnotí, nemanipuluje; pokládá ti otázky a směruje tě tak, aby to bylo v tebou v souladu. To, když se rozhodneš ho vyhledat, je v pořádku. Není to znamení toho, že jsi slabá. Slabost je kolem sebe kopat a nesnažit se sobě porozumět. Není to selhání. Je to naprosto lidské a běžné, ocitnout se v pasti a nevědět kudy kam. Občas ti ani nejlepší kamarádky nedokáží poradit, protože neumí být nestranné a nevidí ty širší souvislosti.

Jediná investice s jistou návratností je ta do sebe, a ta psychické pohody se ti vrátí milionkrát.

Netvrdím, že je nutný s každou maličkostí běžet na terapii. Každá z nás ale pochází z jiného prostředí, má za sebou rozdílnou minulost a taky odlišný práh citové bolesti a někdy to vypovídání se a odborné vedení je vážně potřeba. Pokud ti nepomůže – nevzdávej hledání někoho jinýho, vyplatí se to a můžeš vyhrát i opravdový jackpot, když tvůj život začne nabírat na obrátkách :)

A odborné slovo závěrem :D  – nesuď, když ti kamarádka vypráví o problému, který ti přijde naprosto triviální a ona z něj má těžkou hlavu. Zkus se vcítit a vyslechnout, protože je to člověk s rozdílnou startovací pozicí a odlišnými životními karamboly a pro tebe zdánlivě nepodstatné věci, jí můžou přijít jako ty nejdůležitější…

Ostatně – cizí problémy se nám vždycky zdají tak nějak menší, než ty naše. Ale achtung, achtung – pokud tě vyprávění nepravostí jejího černého světa stále dokola a dokola vyčerpává a bere energii, tak je v první řadě nejdůležitější chránit sebe, ať kvůli cizím problémům neskončíš u cvokaře, hehe. O tom, jak se tomuhle bránit, třeba jindy… Částečně jsem to nakousla v e-booku o Žárlivosti.