Inspirace: Jak být finančně nezávislá?

S Anežkou Mičánkovou z projektu Finančně nezávislá jsem natočila inspirativní video o tom, proč ekonomické věci jsou zároveň i ekologické, o nenaplněné mateřské touze, o nalézání sebevědomí a sebehodnoty.

Rozhovor je plný inspirativních a hodnotných informací a zvlášť ke konci jsme se utrhly ze řetězu, chichi.

Anežko, prosím představ sebe a svůj projekt:

Zdravím, jmenuju se Anežka Mičánková a tvořím projekt Finančně nezávislá, ve kterém spojuju 2 zdánlivě odlišná eko témata. Jsem totiž zapálená EKOnomka a nadšená EKOložka. I když je fakt, že díky své praxi na finančáku a finanční poradkyni víc v projektu využívám ekonomiku. Třeba aktuálně dokončuju úpravy v návodu na přiznání k dani z příjmu pro menší živnostníky.

U tebe se mi právě líbí, že spojuješ tu ekologickou a ekonomickou stránku věci a ukazuješ, že jedno s druhým se nevylučuje, ať už jde o to, že vyrazíš do přírody nasbírat si bylinky, upečeš vlastní chleba nebo se snažíš zpracovávat a nevyhazovat potraviny. Umíš to ale ukázat i hravou formou, což je například dvacetikorunová výzva – přiblížíš nám, o co v ní jde?

Já bych řekla, že v rámci osobních financí se právě ekonomické a ekologické smýšlení krásně doplňují. Protože, co je víc ekonomické, než si danou věc nekoupit a ušetřit. A s tím souvisí i 20 Kč výzva. Poprvé jsem ji vyhlásila v září a myslím, že lidem pomohla nastartovat jiné uvažování o svých výdajích. Výzva spočívá v tom najít každý den 20 Kč v nějaké zbytné potřebě. Nekoupíte si například kávu v okýnku, ale uvaříte si ji sami. Nebo si večeři uvaříte, místo toho, abyste si ji objednali. Když jsem v září začínala, byla jsem dost skeptická, jestli vůbec něco dokážu odložit. Za prvé nejsem moc výzvový typ, takže jsem se bála, že to nevydržím. A taky už mám celkem dost osekané výdaje – nekouřím, kafe nepiju, vařím si sama, sladkosti ani slané pochutiny taky nekupuju, tak jsem přemýšlela, kde brát… Přesvědčila jsem se ale, že to jde a téměř každý den jsem něco za 20 Kč našla. Navíc není nutné brát výzvu moc vážně. Důležité je se u toho zasmát a využívat kreativitu. Navíc vím o jedné fanynce, které 20 Kč výzva pomohla nastartovat úplně jiný mindset ohledně peněz, tak mám radost.

Výzvu jsi odstartovala na sociálních sítích, na kterých jsi hodně aktivní. Co pro tebe sítě znamenají – jak je vnímáš? Nepropadáš někdy závislosti? :)

Dřív jsem sociální sítě pro sebe brala jako obrovského žrouta času, kterému se těžko odolává a já nemám ráda závislosti. Proto jsem i přestala pít kafe. Ale díky svému projektu jsem objevila skvělý užitek sociálních sítí. Nejen, že můžu skrze ně čerpat hodnotný obsah pro sebe. Můžu ho i předávat a tím pomáhat lidem. A co si budeme nalhávat – smysluplných informací k financím je málo. To, co předávají banky, pojišťovny a jiné společnosti, má jiný účel – prodat. No a co se státu týká, tak vzhledem k tomu, že je náš ekonomický systém založený na spotřebě, protože díky ní se plní státní rozpočet, tak ten nás taky nebude vést k šetrnému životu bez zbytečných výdajů… No a kde má pak člověk čerpat, když všude na nás útočí chytré hlavy marketérů skrze úderné reklamy a cpou nám, že právě to jejich k životu hrozně potřebujeme.

Tvé heslo zní, že učíš ženy se kamarádit s penězi – jaký vnímáš, že je současný vztah českých žen k penězům? Umí hospodařit, investovat, přemýšlet o penězích ve větším měřítku?

Nevím, jestli to dokážu úplně takhle posoudit, protože přece jen žiju v nějaké sociální bublině, ale myslím si, že situace se zlepšuje. Ale když jsem pracovala jako finanční poradkyně, přišlo mi smutné, že lidé začali peníze řešit, až když je neměli. Když je měli, tak je utratili. Pak musí začít zase od začátku. Snížit životní úroveň, aby mohli něco odložit.

A co se týká rezervy, tak to máme celkově jako národ rezervy :D Lidé dost často žijí z ruky do huby díky vysoké životní úrovni, kterou si sami většinou nevědomě nastaví díky reklamám aj. Ale rozhodně se to zlepšuje. Já mám ve svém okolí už i hodně lidí, co jsou finančně v pohodě.

Myslím si, že celkově jako národ se máme dobře, i když ještě s penězi úplně hospodařit neumíme. Ale ono se není čemu divit, že to neumíme. Za minulého režimu nebylo moc za co utrácet a stát se o nás postaral. Teď máme absolutně jinou dobu. Musíme se starat sami, což je velká odpovědnost, se kterou se musíme naučit pracovat. No a když třeba mě vychovali rodiče, kteří znají jen minulý režim, tak je jasné, že mě prostě neměli jak naučit hospodařit s penězi. A je blbost jim vyčítat, že mě to nenaučili. Tak jsem vzala odpovědnost do svých rukou a naučila se to sama.

Co si myslíš, že je takový základ finanční gramotnosti (i když to slovo nemám ráda, protože je takové úřednické, ale nevím jak jinak to nazvat) – jaké základní produkty (stavebko, penzijko atd.) by měl každý z nás mít založený a vyplatí se to?

Troufám si říct, že finanční gramotnost není o znalosti produktů, ale o umu hospodaření s tím, co mám. Což se samozřejmě moc neprezentuje, protože jak jsem říkala, finanční instituce chtějí hlavně vydělat. Proto to i vypadá, že je to o finančních produktech. Ale troufám si říct, že krom běžného účtu jste i v dnešní době schopní vyžít bez dalších finančních produktů. Jen to má své úskalí samozřejmě. Musíte počítat s tím, že třeba budete bydlet jen v nájmu, protože hypotéka je něco navíc. Museli byste si na všechno našetřit, neexistovalo by si něco koupit na splátky a tak.

Každopádně díky finančním produktům se kupodivu můžeme mít lépe. Můžeme si koupit vlastní bydlení, i když jsme si na něj ještě nenašetřili. Nebo auto na splátky. Můžeme se zajistit, že když se nám něco stane se zdravím, tak dostaneme peníze z pojišťovny, takže i když nebudeme moci pracovat, budeme mít dost peněz na pohodový život. A našla bych další spoustu benefitů, které nám produkty finančního trhu nabízí…

Každopádně když se  podívám na vývoj svého života nebo i kamarádů, jak životem jdou, tak asi úplně první produkt, který by si měl člověk zřídit (krom bankovního účtu) je spořicí účet zvlášť od bankovního účtu a naučit se odkládat z příjmu. Já to samozřejmě nedělala a žila jsem pěkně z ruky do huby. K tomuto spoření by bylo i vhodné vést svoje děti. Ideálně tak, že to budete dělat taky, že ;).

Následně bych volila stavební spoření. Ačkoliv tam jsou mizerné úroky, můžete získat alespoň státní příspěvek od státu. Navíc je to velmi konzervativní spoření, takže riziko, že o peníze přijdete, je minimální. Jediné riziko vidím v případě, že pokud vypukne nějaká totální apokalypsa, nebude možné se k elektronickým penězům dostat. Ani když by vypukla válka, tak by to asi nebyl takový problém teoreticky. No a samozřejmě, kdyby vám ty peníze vzala vláda, že… Ale tak snad tohle se opakovat nebude….

Prostě každý produkt finančního trhu má nějaký význam. Penzijko, stavebko, životní pojištění, úvěry, investice atd… Záleží na každém, co si vybere no.

Kdybych tady začla povídat, že jen ten jeden produkt je nejlepší, tak bych Vám lhala. No ale kdybyste se chtěli víc dozvědět o penězích, rezervě a tak, založila jsem Facebookovou skupinu Finančně nezávislá skupina, kde máme v lednu téma rezerva a tam dávám různé videa k ní a rozebírám z více úhlů. V únoru se budeme věnovat finančnímu sebevědomí.

Vytvořila jsi návod pro ty, kteří si chtějí podat sami daňové přiznání. Co si myslíš, že je největší benefit, když si tyto věci člověk obstarává sám?

Největší benefit vidím v tom, že má člověk všechny papíry pod kontrolou a prostě ví co a jak, což já mám moc ráda. Prostě ráda vím, na čem jsem a co si můžu dovolit a jak můžu co ovlivnit. Podnikání je velmi obsáhlá činnost. Nejen, že třeba pečete chleba, ale musíte taky zajistit, aby se dostal k zákazníkovi, aby k tomu dostal účtenku; musíte dát o sobě vědět reklamou, aby u vás lidi nakoupili a taky musíte mít všechny papíry o nákupu mouky a prodeji chlebů v pořádku, kdyby přišla kontrola, že. No a kdo by měl vědět o svých papírech víc, než sám podnikatel? Jasně, je určitá míra a pak už by to měla dělat účetní, jenže na začátku je podle mě nejlepší vědět, jak to funguje, abyste později mohli jen účetní kontrolovat třeba :D. A hlavně abyste i věděli průběžně, jak na tom jste. Třeba, že si i zasloužíte dovolenou nebo že musíte zabrat.

Co se týká návodu jako takového, tak to jsem se moc nenasmála, abych pravdu řekla:-D. Vše jsem dělala dost na knap před lhůtou Tobě na přání, takže jsem děsně nestíhala. A chtěla jsem, ať je návod zpracovaný prakticky a jednoduše. Navíc jsem se spoustou technických věcí pracovala poprvé, tak to bylo náročné, ale nakonec jsem byla fakt šťastná. Všichni loňští tvůrci mé návody pochopili a zvládli si přiznání podat s přehledem sami.

Pokud ti to nevadí, ráda bych s tebou otevřela i jedno osobní téma, protože se teď na nás může dívat někdo s podobným problémem, a tou je tvá nenaplněná touha po dítěti. Můžeš nám prosím posdílet svou cestu?

Zkusím to nějak stručně shrnout, protože to by byl příběh minimálně ještě na hodinu. S mužem toužíme po miminku už přes 3 roky. A musím uznat, že je to solidní životní zkouška. Už než jsme s mužem začali, jsem zjisťovala od ostatních, jak dlouho jim trvalo počít dítě a jelikož u všech to bylo dost rychle, vůbec mě nenapadlo, že zrovna my bychom mohli neplodnost řešit. Já jsem zdravá, muž až na horší spermiogram je taky zdravý (horší spermiogram nevylučuje početí, když má spermie).

Zjištění, že jsme vlastně braní jako neplodní mě dost vzala a pořád je to pro mě dost citlivé téma. Ač už jsem ušla dlouhou cestu pořád mě bolí, že to co jsem v životě nejvíc chtěla, nemám. S mužem jsme se taky dohodli, že nechceme jít cestou umělého oplodnění. Mě osobně představa zrození nového života ve zkumavce tak, že nadopují prvnotní buňky muže a ženy, které natvrdo spojí, nepřijde vůbec humánní, natož etická. No a když mě teda nadopují, abych vyprodukovala co nejvíc vajec, které by mohli oplodnit, pak do mě dají jen 2 embria třeba a zbytek zamrazí. A co pak až nebudu chtít další děti? To pak ty embria rozmrazí a vyhodí do popelnice? Mně se z toho všeho prostě dělá zle.

Proto jsme se s mužem rozhodli, že než jít do IVF, tak raději půjdeme do adopce. Na světě se přece rodí tolik dětí, které nemají možnost vyrůstat v rodině, že se radši nějakého ujmeme. A asi příroda ví, proč nám děti nechce svěřit. Je to sice drsné, ale je to tak.

Aktuálně jsme v procesu zahájení adopce. V listopadu jsme si podali žádost, pak bude trvat minimálně rok nějaké administrativní kolečko vč. našeho vzdělávání a psychotesů, než se vůbec dostaneme do seznamu čekatelů na dítě. No a pak se uvidí….

Máš nějakou radu pro ženy, které si procházejí podobnou situací? Jak třeba ty sama si udržuješ nadhled a neupadáš do deprese?

No, tak to je hodně těžká otázka. Sama jsem v situaci, kdy každý měsíc ještě minimálně ukápnu slzu nad přišlou menstruací. Dokonce jsem zažila i stavy, kdy jsem v noci brečela velmi zoufalým pláčem a  přemýšlela, jestli má můj život smysl. Taky ve vztahu to stálo za prd! Upřímně, už to bylo skoro na rozvod, ale naštěstí jsme to ustáli.

Skutečně mi pomohl až fakt, že jsme si podali papíry k adopci, protože už jsem v nějakém procesu, kde už je nějaký výsledek. A z adopce je mnohem větší procentuální šance na dítě než ze samotného umělého oplodnění. Takže zkuste se zamyslet i nad touto variantou příchodu dítěte do vašeho života a neodkládejte to. Odmítnout nebo stopnout tento proces můžete vždycky ;). Když ale začnete moc pozdě, je šance na získání dítěte menší a bude to delší, protože dají přednost mladším žadatelům…. A proces, než se dostanete do seznamu čekatelů na dítě, trvá minimálně rok….

Ale každopádně bych moc chtěla poprosit okolí. Přestaňte se prosím ptát, proč nemáme děti, jak se komu v tvoření dětí daří a hlavně nedávejte žádné rady. Počkejte až o tom začne člověk (většinou žena) mluvit sám. A říkám to hlavně pro své mladší já. Byla jsem taky chytrá jak rádio. Úplně stačí vyslechnout a říct, že děťátko přejete a to bude dobré. Tečka. Jo a poslední dobou se mi stává, že mi kamarádky v rámci hovoru na messengeru posílají fotky jejich dětí, aniž bych si o to řekla. Asi to nemyslí zle, ale prostě já nepotřebuju pálit do xichtu jejich štěstí. Já jim to přeju, ale rozjímat se nad jejich dětmi nepotřebuju. Já se chci rozjímat nad svýma. Jiná situace by byla, kdybych je ještě nechtěla, že. To je mi to jedno. Ale i tak nevidím logiku, proč bych měla kamarádům posílat fotky svých dětí, když si o to neřeknou… Jako když je to vtipné, tak proč ne, ale jinak fakt ne prosím.

Hlavní vizí mého projektu je podpořit ženy v tom, aby byly samy sebou, protože jedině tak mohou zářit. Co podle tvého má nebo dělá žena, která uvnitř i navenek vyzařuje lásku k životu?

V první řadě ta žena má zdravé sebevědomí a má se ráda. Taková jaká je. Ví v čem je dobrá a co jí naopak nejde. A ví, že je i naprosto v pořádku něco neumět a nevědět. Taky si umí říct o pomoc. Tohle všechno hodně souvisí se sebevědomím a sebeláskou. Na tom je třeba pracovat. Vzdělávat se, číst, tančit.

Já jsem stejně jako ty objevila kouzlo flirt dance, které mě hodně pomohlo v sebelásce. Protože dívat se na sebe v zrcadle, jak se kroutím a ještě se u toho tvářit sexy… to musíš mít v hlavě fakt srovnané, aby to šlo. Teda aspoň já jsem to tak měla.

Ale jen tančit nestačí. Je třeba dokázat mozku a tomu vnitřnímu skeptikovi uvnitř nás, že jsme prostě dokonalé a jedinečné takové, jaké jsme.

A co si budeme nalhávat, když se má žena ráda, nenechá se sebou zametat, muži tohle u žen milují. Když jsem se dávala dohromady se svým partnerem, absolutně na rovinu jsem mu řekla, že nejsem a nebudu žádná kuchta domácí a když budu chtít, tak se prostě sbalím a odejdu. A taky jsem to jednou udělala :D. I s prásknutím dveří. Teď se tomu směju, ale tehdy to bylo slušné drama. Jako muž si samozřejmě taky dělá věci po svém, ale díky tomu si sebe můžeme navzájem vážit.

Chtěla bys ještě něco dodat k našemu rozhovoru nebo máš ještě něco, co bys chtěla sdílet s našimi sledujícími, předat jim nějakou informaci nebo něco popřát do života?

Přeju ženám, ať se mají rády, najdou si nějakou činnost, která je baví a tu dělají. Nemusí do konce života vydělávat peníze tím, co je nebaví. Začněte zkoušet, objevte to svoje životní kouzlo, které máte světu přinést. A zazařte. Být pro někoho, kdo je v temnotě, pochodní, je asi úplně to nejlepší poslání na světě. Ať je to třeba to, že někomu s úsměvem nosíte jídlo, aby utišil hlad jako servírka nebo někomu pomůžete od bolavého zubu. Důležité dělat, co vás baví a najít to.

A nemyslete si, že i v práci snů není někdy den blbec. Ty občas musí přijít, abychom si vážili těch dnů skvělých.