Poštovné zDARma: Knížka Dvanáct měsíců před a po >>>
O největší životní ťafce, která mě dovedla k založení Klubu třicátnic…
Poslechni si video nebo přečti jeho obsah níže.
Raději čteš? ⇓
Ahoj ženo zářivá, moc tě zdravím. Moje jméno je Daniela Vaněčková, jsem autorkou knihy Dvanáct měsíců před a po a také projektu Klub třicátnic, o jehož vzniku bych chtěla dneska mluvit. Klub třicátnic je místo, kde bořím obecné předpoklady o tom, co by měla žena ve 30 mít, čím být a jak žít. Ukazuji ženám, že je naprosto v pořádku žít život dle svého, bez ohledu na to, co si o tom myslí jejich okolí. A nabádám je k tomu, aby byly samy sebou, protože jedině tak mohou ZÁŘIT a žít naplněný život.
Ke vzniku Klubu třicátnic se váže i můj příběh, který budu poprvé sdílet více detailně. (doufám, že to zvládnu říkat bez větších emocí, protože je to pro mě stále těžký)
Dneska žiju ve spokojeném partnerství a jsem maminka klučičího batolátka, ale ještě před pár lety byl pro mě takovýto život naprostý sci-fi. Dostávala jsem se totiž z nejhorší životní rány.
Vdávala jsem se na dnešní poměry celkem mladá a měla jsem úžasného, charismatického a nesmírně inteligentního a cílevědomého muže, po jehož boku jsem se často cítila jako princezna, protože mě uměl zahrnout pozorností a lichotkami. Měli jsme našlápnuto na skvělou společnou budoucnost.
A zřejmě bysme fungovali i podle toho klasického scénáře, tedy založení rodiny, postavení domu, budování kariéry atd. Kdyby náš život nezačala řídit rakovina. Můj manžel bojoval s touto zákeřnou nemocí, až mu nakonec nebylo pomoci. Měl nějaký vzácný druh nádoru, který ke konci metastázoval neskutečnou rychlostí.
Pamatuju si, když mi jeho onkoložka sdělovala, že už pro něj nemůžou nic udělat a dávají mu maximálně rok života. Já jsem se tak klepala, že mi musela dát prášek na uklidnění. To bylo asi poprvý a naposled, co jsem nějaké stresující stavy řešila léky.
Každopádně jsem si řekla, že máme rok, to přece můžeme ještě změnit ledasco a když západní medicína nemůže pomoct, zkusíme to přírodní cestou. Zkoušeli jsme kdoví co – naturopatii, čištění karmy, pití jedlé sody s javorovým sirupem, makrobiotiku, vyřešení rodinných konstelací, fénixovy slzy… byla toho vážně spousta. A nic z toho nefungovalo.
A já jsem se byla neskutečně naštvaná, proč to nefunguje. Vždyť děláme všechno. Všechno. Až o pár let později jsem pochopila i s pomocí terapeutky, ke které jsem chodila, abych se dala dohromady, že to ani fungovat nemohlo. A nemohlo to fungovat z jednoho prostého důvodu – nebyla to manželovo cesta. Já jsem se ho celou dobu vlastně nutila do toho, aby dělal toto a tamto. Společně s několika členy rodiny jsme mu vlastně organizovali kam půjde a co zkusí a on to podstupoval, aby nám asi udělal radost. Nebo abych mu dala pokoj, protože já jsem byla prostě přesvědčená, že se musí udravit. A byla jsem v tom neúprosná.
Ale on možná nechtěl. Možná byl připravený odejít. Možná nechtěl bojovat. Když jsem si tohle uvědomila, tak se mi spustilo neskutečné kolo výčitek, co a proč jsem dělala a neměla dělat nebo měla dělat. Ale vím, že kdybych neudělala nic, tak bych si to vyčítala taky. A že jsem to dělala, protože jsem ho měla ráda a nechtěla jsem, aby mě opustil…
Což se nakonec stalo. Můj muž mi zemřel doma v náručí v roce 2015. Téměř na den přesně 12 měsíců po té, co mi tuto prognózu sdělila jeho onkoložka. A tady se ukázala v praxi síla lidské mysli, protože když víte kolik času vám zbývá a vy ho opravdu téměř do minuty využijete celý… to není náhoda.
To, že se mi zhroutil svět asi nemusím popisovat. Mám tu dobu tak nějak zvláštně v mlze, protože mi přijde, že moje duše na chvíli někam zmizela, asi aby se uchránila od bolesti a nechala jednat tělo a hlavu, protože já jsem potom začala fungovat neskutečně automaticky. Vše zařizovat, odstěhovat, do popelnice vyhodit svoje svatební šaty. Hlavně všechno rychle, hlavně nemít moc času přemýšlet.
Ten přišel, až později a s plnou parádou. Odstěhovala jsem se přes celou republiku zpátky k rodičům do svého dětského pokoje. Člověk si až později uvědomí, jak je důležitý mít se kam vrátit, mít své doma. Díky rodině a kámoškám jsem se postupně dávala dohromady. A že to se mnou nebylo vůbec jednoduchý. Měla jsem v sobě tu bolest a životní křivdu, takže jsem byla neskutečně zlá a naštvaná na celej svět. Všechny vztahy to ale naštěstí ustály.
Pomalu jsem se začala hojit a po třičtvrtě roce u rodičů jsem se zase odstěhovala do Brna. O 300 km dál. Začínala jsem prakticky od nuly. S minimem kamarádů, ale maximem volného času. A tak jsem se postupně hledala. Zkoušela jsem věci, které by mě bavily. Rozvíjela jsem se. Poslouchala své potřeby. Nakonec mě naplno pohltilo tancování. Tancovala jsem latinu a flirt dance. A to mi neskutečně pomohlo.
Latina tou partou lidí, se kterými jsme si sedli a veškerý volný čas trávili tancem a taky byť by se to zdá zvláštní, tak tím lidským kontaktem. Tanečníci jsou neskutečně kontaktní lidi, takže při každém potkání následovalo obejmutí a pusy na tvář, což pro člověka, který se hojí, je fakt léčivý. Nemluvím ani o tom, že při párových tancích se mačkáš na druhého tělo na tělo, i když v tom není nic sexuálního. Můžeš tancovat s člověkem, který tě vůbec nebere, ale ten dotyk ti vlévá energii do žil.
Flirt dance je smyslný, nikoliv laciný, tanec a ten mi pomohl překonat všechny komfortní zóny. Když totiž vystupuješ na pódiu pro desítky nebo stovky lidí a jsi spoře oděná – v minikraťáskách, síťových punčoškách, podpatcích, na krku máš kravatu atd. Tak to s tvým sebevědomím něco prostě udělá. Udělalo to se mnou to, že nemám tendenci chodit kolem zrcadel nebo výkladních skříní a kritizovat se – právě naopak, mrknu na sebe, že mi to sluší a to mám k té zdánlivé dokonalosti hooodně daleko.
Někdy v této době se začaly psát první řádky Klubu třicátnic, protože jsem s kamarádkami často řešila blížící se třicítku a to, že vlastně nemáme nic, co bysme měly už mít – partnera, děti, kariéru… zato už máme vrásky a první šedivý vlasy. Pralo se to v nás. Co je a není správně a jestli my jsme správně.
Tak jsem si řekla, že když to takhle řešíme my, že to bude řešit určitě spousta dalších žen. Že nás chci propojit, abysme věděly, že v tom nejsme samy. Abysme zbořily ty okovy dané společností a podpořily jsme se na své cestě. A tak koncem roku 2016 vznikl Klub třicátnic. V té době by mě určitě nenapadlo kam až společně dojdeme a jak se já sama neuvěřitelně posunu.
Velmi brzy na to jsem potkala svého současného přítele. Po půl roce jsem zamávala svému pronajatému plesnivému jednopokojáku a přestěhovala se k němu. Měla jsem pár měsíců do 30 a začala jsem silně pociťovat, že mě„tlačí“ čas a touha založit rodinu. Můj partner tehdy se mnou tuhle touhu nesdílel a já měla silný pocit, že mi ujíždí vlak a začala jsem hrozně tlačit na pilu, což k ničemu nikdy nevede. Naštěstí jsme to ustáli a dítě si vědomě pořídili o pár let později.
Když nastal můj den D, tedy ty magické třicáté narozeniny, myslela jsem, že je snad ani nepřežiju. Celý den jsem se staženým hrdlem přijímala gratulace a v mezičase brečela do polštáře. Čekala jsem velkou oslavu, ohromná překvapení a fanfáry a nenastalo z toho nic. Jen jedno velké rozčarování. Ten den byl pro mě opravdu hodně těžký. Když jsem se následující den probudila, byla jsem tak zvláštně restartovaná a rozhodla jsem se, že takhle svůj život rozhodně žít nehodlám.
A vydala jsem se na úžasnou a objevnou cestu sebepoznání. Čím déle po ní kráčím, tím víc se mi na ní líbí. Je úžasný, že věci, které rozklíčovávám u sebe, můžu potom předávat dál ženám v Klubu. Není totiž nic víc, než když žena září. A zářit může jedině tím, když bude sama sebou. K tomu je potřeba spousta odvahy i hodně odkrytých políček, řekněme životního adventního kalendáře.
Možná se teď může zdát, že i po tom všem, co se mi stalo, žiju pohádkový život. Ne, nežiju. Život není pohádka, i když na dobrý konce vážně věřím. Ne ale na to, že člověku spadne štěstí do klína. Myslím si, že pro to sám musí hodně udělat. Ale i mně je někdy smutno, někdy se vztekám, někdy mi dokáže někdo ublížit, někdy se špatně rozhodnu, … život je jako sinusoida, jednou jsi dole, jednou nahoře; jednou brečíš smutkem, jednou štěstím, a je to tak v pořádku, protože bez špatných dní bysme si nevážily těch dobrých a neposouvaly se.
Nikdo nemá dokonalý život. Nikdo! Ostatně dokonalost je nuda. Vážil by si neustále šťastný člověk svého štěstí, když by mu čas od času nedal život nějaký pohlavek? Nemyslím si. Štěstí je sice stav mysli, ale i ty největší optimisty občas něco semele. Klíč je dle mého v tom, nerochnit se v tom smutku a neštěstí moc dlouho a jít dál.
Závěrem vás chci poprosit, ať si vážíte toho, co máte, i když toho třeba není moc. Máte toho určitě mnohem víc, než má někdo jiný, ať už je to třeba střecha nad hlavou nebo teplý jídlo v žaludku. Zní to jako klišé, ale je to neuvěřitelná pravda. A taky buďte na sebe hodný. Já se těším na naši další společnou cestu. Vidíme se na sítích Klub třicátnic nebo u mě na blogu danielavaneckova.cz.
Měj se krásně, ahoj.