Máš už všechno, co bys správně mít měla?

Čím víc příběhů od žen slýchám, tím víc mi dochází, jaký tlaky na sebe vyvíjíme a jak silně nás ovlivňuje i okolí.

Máme v hlavně nastavený, že ve třiceti je samozřejmostí mít rodinu jak ze škatulky, dům na předměstí, úžasnou práci a neodolateného manžela, kterému chystáme do práce svačinku a máváme mu na prahu naší luxusní vily, když odchází do práce, kde samozřejmě zastává hrozně důležitý post, mnohonásobně převyšující důležitost fungování tohoto světa.

A teď si vem, že víš všechna tahle dogmata, stojíš na prahu třicítky a nemáš NIC. Nemáš chlapa, nemáš byt, nemáš vysněnou práci, žádnou seberealizaci… jediný, co máš, je několik šedivých vlasů a to zrovna není první výhra v loterii.

Přijdeš si divná. Ztracená. Nemáš se kam obrátit. Rodiče ti zrovna dvakrát nepomůžou, tikají jim prarodičovské hodiny a neváhají ti to při každé vhodné i nevhodné příležitosti připomenout. Kámošky ze základky rodí jak na běžícím pásu, ty ze střední pořádaj nákladné veselky a ty z vejšky jsou pohlcené slibně rozjetou kariérou. (Holky, všem vám to ale samozřejmě moc přejem! :))

(netipla by sis to, což :))

A ty teď máš dvě možnosti (už to, že máš na výběr, smrdí optimismem! :)) Buď se necháš svými starostmi úplně pohltit a upadneš do pořádný depresičky (to znám, bych ti mohla vyprávět!) nebo si uvědomíš, že je to tvůj život, budeš si ho žít dle svého a všichni ostatní ti můžou políbit záda (nebo cokoliv jiného dle libosti :D ).

Mě tyhle tlaky okolí a hlavně moje vlastní představy, pořádně semlely. Ač jsem se navenek tvářila odvážně (to ostatně dělám vždycky – taková česká „iron lady“), byla jsem vydeptaná až do té míry, že snad dva měsíce po té, co jsem začala randit se současným boyfriendem, jsem začala tlačit na to, abychom založili rodinu.

Věděla jsem, že to tak nechci, že se na to zatím necítím a zvlášť s partnerem, kterého vlastně ještě neznám. Srdce křičelo „neeee“ , ale mozek měl zatmění, protože mi přece bude třicet a já tu rodinu už mít MUSÍM. Zoufalá holka je schopná pro dosažení svého, udělat mnohé, ale má drahá polovička naštěstí vydržela a dítě jsem si „pořídili“ po oboustranném přání až o několik let později…

No, nemuselo to tak vůbec být. Kdybych dál tlačila a „nesrovnala si hlavu“ včas. Ale díky tomu všemu si čím dál víc uvědomuju, jak hrozně ovlivňují a bolí tlaky společnosti, když se pak sama ztrácíš ve svých pocitech – v tom, co je správné a jak to cítíš.

Proto ať jsi v jakékoliv životní fázi, zkus nepodléhat těm hlasům zvenčí a poslouchat svoje srdce. Choď na boso, když se ti chce. Nos křiklavě růžovou, když je to tvoje barva. Pij vodu pětkrát přefiltrovanou, pokud ti tak víc chutná. Založ firmu specializující se na výrobu mončičáků, vidíš-li v tom potenciál :)

Netrap se zbytečně tím, že nemáš to, „co bys správně mít měla“. Vše má svůj čas a to nejlepší přichází nečekaně. Užívej si. Objevuj své touhy a sama sebe. Rozkvétej. Dělej vše v souladu s tím, jak to cítíš TY!

Daniela Vaněčková
„Pomáhám ženám objevit to kouzlo, které se skrývá ve věku majícím trojku na začátku. Poznáváme společně éru plnou sebevědomí, elánu, tvůrčí energie, překonávání strachů a najití sama sebe. Jsem žena, která s příchodem třicítky roztáhla svá křídla a nasává plnými doušky krásy života.” Můj osobní příběh si přečtěte zde >> Jsem autorkou e-booku 5 důvodů, proč je překročení třicítky nejlepší fází v životě ženy. >> a zároveň e-booku Žárlivost: dobrý sluha, ale zlý pán? >> a také tištěné knihy Dvanáct měsíců před a po >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.